JE NĚCO PO ŽIVOTĚ? JSOU TÉMATA, KTERÁ MÁ RAYMOND MOODY RADĚJI

Koncem září přijede do Prahy spisovatel a filozof Raymond Moody. Je to již potřetí. Při jeho poslední návštěvě před sedmi lety, jsem měl tu čest být jeho průvodcem a organizátorem jeho aktivit v Praze a Bratislavě. Strávili jsme spolu hodně času, takže vím, že jeho jediným tématem není „život po životě“, jak se mimochodem jmenuje jeho nejznámější kniha.  Raymond nosí v hlavě mnoho dalších témat, na která bychom se měli ptát. A týkají se mnohem víc našich životů, které žijeme.

Raymond si po každé přednášce přál, aby se ho posluchači ptali, na co chtějí. Podle jeho slov se vždy cítí být obohacen o dotazy, nad kterými přemýšlí nejen na pódiu, ale i později při psaní knih či filozofických prací.

„Je mi ale jasné, že otázka, zda existuje život po životě, prostě vždycky přijde,“ říká Raymond. A ona opravdu přijde a Raymond musí jako vždy odpovědět, že neví. Jako filozof se ve svých pracích zabýval všemi jevy takzvané klinické smrti, nikoli ale explicitně tím, jestli existuje život po životě.

Něco prostě je…

Na každé prezentaci však dodává, že čím je starší, tím si je jistější že, něco „poté“ existuje. Ze všech jeho bádání je znatelné, že prožitky svým způsobem přesahují naše osobnosti či jeho slovy přesahují „naše ega“.

Nejzajímavější však bylo, když jsme si povídali na témata, která zdánlivě se životem po životě nesouvisí. Co je smyslem života? A proč naše společnost uznává hodnoty, které jsou podle Raymonda Moodyho velmi vzdálené smysluplnosti? Jaké jsou souvislosti mezi jeho filozofickými názory a základními postoji Sokrata a Platóna, jejich athénské filozofické školy? Mnohokrát jsme v rozhovoru dospěli k tomu, že Sokratovo „Vím, že nic nevím“ je v dnešní době stále aktuálnější.

Raymond hovořil o tom, že by rád vnesl více do veřejnosti téma, které pojmenoval „new logic“. Jde o téma přemýšlení, které staví na stejnou úroveň odpovědi „ano, ne a nevím“. Pro nás, kteří jsme chyceni v systémech plných jedniček a nul, je to docela složité pochopit. Každé naše rozhodnutí je každopádně založeno na zkušenosti, které nás nabádají k rozhodnutí ano či ne: jdi, nebo stůj či udělej, nebo nedělej… Málo kdy si ale řekneme nevím. Tedy řekneme si to mnohokrát, ale náš mozek s touto odpovědí není spokojený, a tak se snaží dojít k řešení a něco s „nevím“ udělat.

Nevědět je osvobozující

Pojďme se tedy společně, nejen při Raymondově návštěvě Prahy, zamyslet, zda si na pár otázek nemůžeme jednoduše odpovědět „nevíme“. Vždyť také nevíme, jak to tady vzniklo. Už vůbec nevíme, co se stane v budoucnosti, a také nevíme, co a jak bude s naším „vnitřním světem“, až tělu dojde energie.

Jsem si jist, že ono „nevím“ by nám nezabránilo hledat odpovědi, ale určitě by nám odlehčilo v potřebě tlačit se do dveří, v potřebě snažit se předběhnout všechny ostatní. Mohli bychom si tak dopřát všeobecnou změnu našeho přemýšlení. Všichni letíme velkou rychlostí na jedné vesmírné lodi prostorem, kterému říkáme Vesmír. A vůbec nevíme, co Vesmír a vlastně i ta naše vesmírná loď představuje.